,,Rekviem“ za čtyřnohýho ,,člověka“

Odešel. Věrnej, doprovodnej, hlídací i hlásící kámoš Majk. Přišel jeho čas. Vyhasl mu i poslední z jeho devíti životů. Vydaly by možná na román. Chybí. Ale zůstává dál, nejen na fotečkách, ale hlavně v paměti JEHO lidí. A jeho místo přebírá, ač dobrovolně, více méně přirozeně, přesto na ,,plný úvazek“jeho mladší kolega, někdy i soupeř  a válečník, ale i kámoš Ferda. Nastupuje  bez toho, že by musel. Jen prostě přebírá cosi jako štafetu. A i jemu Majk chybí.

  Je to snad osmnáct let zpátky, ne-li déle. Snad někdy mezi podzimem a zimou. Počasí, že by psa nevyhnal. Za dveřmi do domečku něco naříkalo. Choulila se tam malá mourovatá mokrá zmrzlá kočička. Dostala nabaštit a trochu ohřátého mlíčka. Všechno spořádala. Lidé ji tam na terásku dali vystlanou krabici od banánů. Uznala za vhodné nabídku přijmout. A ty člověky si vybrala za svoje lidi. Nebyla mazlící, ale lidí, které si vybrala, se nebála. Chodila si po svejch kočičích záležitostech, vartovala i na zahrádce. Občas se přišla pochlubit i nějakou tou ulovenou myškou. Věděla, že bude pochválena i odměněna nějakou tou dobrůtkou.

  Lidé jí udělaly ze škatule zateplený domeček. Nepršelo ani nesněžilo jí tam a byla tam vyloženě spokojená. Občas pak měla i nějaké ty pánské návštěvy, jejich noční koncerty by přehlušili snad i ,,diskoducduc“. Lidé to přežili, ona také. Jen se po čase začala kulatit, což jistě nebylo jen zásluhou plné mističky. Z krabice se za čas začaly ozývat ,,zvuky“. Kotˇátka. Byla tři. A i v té době chodil obhlížet její rajon jeden mourovatej macek. K sobě ani do krabice ho pochopitělně nepustila, ale ani na něj neútočila. A on jí respektoval. Asi to byl táta těch drobečků. Kolikrát klimbal na desce na krabici. A hlídal rodinku. Opravdu! Lidé z okolí se divili. Moc. A lidé z domečku občas až hrdě říkali, že jsou kolikrát i ta zvířátka tak trochu i zrcadlem těch lidí, které si vybrala za své. Kdo ví.

  Čas šel dál, kotˇata začínala zkoumat okolí a starostlivej táta odešel. Asi věděl, že už jej nepotřebují. I dvě z kotˇat šla ,,do světa“. Do dobrých rukou dobrých lidí. Jen jedno zůstalo se svou mámou. Kocourek jak se patří. I jeho máma mu po čase postoupila svá práva i povinnosti ve svém rajonu, neb u koček prý i tak to chodí. A kocourek byl se svými lidmi dál. Co toho zažil i přežil. Bitvy o SVŮJ rajon, o kočky, dokonce i se psy a potkany. Mnohdy byl samej šrám, ale vždy se ,,vylízal“. Ani on nebyl mazlící. Ale byl věrnej, doprovodnej, hlídací a hlásicí. Strašně ukecanej. Na kocoura snad až moc. A tak dostal své jméno. MAJK. Tak se totiž  ve zvukařském či radiovém slangu zkráceně říká mikrofonu. Přijal své jméno, slyšel na ně. Tedy pokud on sám chtěl. Nebyl přece nějakej hejpočkej, že. A myslím, že byl na své jméno i hrdej. Nakonec, vždytˇ měl proč! Svobodnej pán z kocourova. Silná osobnost.

  Přežil i šok, když se u JEHO lidí objevilo rezaté klubíčko, kterému začali říkat Ferda. To už byl Majk dávno zkušenej kočičí chlap. Ferdu nejdřív ignoroval, pak nad ním začal ohrnovat coby nad kočičím pubescentem fousy. A jak Ferda rostl a dospíval, byl pro něj i cosi jako konkurence. Od mističek až po přízeń člověčí. Najednou se musel o SVÉ lidi dělit. Ale zvykli si oba. I na sebe. Majka pak málem zahubilo, když se spolu se svými lidmi přestěhovali. Zhroutil se mu jeho vesmír. Ferda jako mladej se rychle aklimatizoval. Ale Majk potvrdil, že staré stromy by se asi neměli přesazovat. Ale i on to zvládl. Jednak měl stále ten kus svojí jistoty ve SVÝCH lidech. A také i přítomnost svého věčného někdy trochu konkurenta, až protivníka, či rivala, ale zároveň souputníka a kámoše Ferdy. Jojo. Kocouři. Měli vyloženě rádi, když jim JEJICH člověci zpívávali písničku z večerníčkové pohádky o kotˇatech. Čí a čí a číčičí, sou to kluci kočičí….Slovům asi těžko rozuměli, ale tomu ,,čičičí“, tak tomu určitě.

  Tak nám MAJK, Majkí, či Maukí, Majčínek odešel. Dožil snad víc, než sedmnácti let. Do poslední chvíle se díval SVÉMU velkému člověku, starýmu dvounohýmu kocourovi, do očí. Pak už jen trošku pokynul tlapkou. Tak. Rozloučení a smíření. Přišel ten čas. Uložili ho do hrobečku hlavičkou k domečku, k jeho lidem. I s paničkou se přišel rozloučit. V noci. Klidně k ní kráčel tím svým nádherným krokem, co je vlastní jen těmto tvorečkům. Díval se na ní a jakoby se usmíval. A zářil. Modrou, lehce mihotavou září. Tak se jí zjevil. A já tomu věřím. Mám proč. Byl tak trochu i mým čtyřnohým ,,alter egem“. V mnohém. Rozuměli sme si. Tak, jak to svedou jen stárnoucí kocouři. Ač jeden čtyř a druhej dvounohej. No nic. I tak to chodí. A Majk už v kocouřím nebíčku jistě prohání kóčičky i myšky. I si vychutnává tu správnou pohodu. Tak, jak to jen kocouři uměj. Možná i já už vo tom něco málo vím. Nejen za kocoury, ale i JEJICH lidi zdraví Windffouss.

P.S.: Tu písničku jsem tedˇpustil i Ferdíkovi. Zpozorněl. A poslouchal. Fakt. J.A.J.

                   1.9.14                                                                                  George Anthony