Dnes je to již šestnáct let ode dne, kdy byl podniknut teroristický útok na WTC v New Yorku. Ve víru současnosti i toto, jako i mnohá jiná výročí i ,,výročí" a data, poněkud zapadlo. Ale přece. Bylo novou ,,OVERTUROU“!
Ano, bylo! Bylo předehrou k dalším dramatům na světové scéně na počátku nového století, počínajícího MM. Ale i pokračováním dramat století předchozího. A dne 11. září 2001 přišel děs. Nejen z toho, co se v tento den událo, ač to samo bylo velmi, velmi děsivé a velmi tragické. Ale děs i z toho, co se bude dít dál. Ano. Přišel strach. Ohromný! Z další války. Ze světové války. A nikdo nevěděl, jak se po této události zachovají američané. Jen se očekávalo, že odpoví. Velice pádně. Ale proti komu. A jak? A čím? Nejspíše to v ten den pravděpodobně ještě nevěděli ani oni sami. Ovšem rozvinutí dramat, a mnohých, na sebe nenechalo dlouho čekat. A pokračují. Dodnes. A jejich konce, či konců vůbec(?) nevidět. Středověk neskončil. Středověk trvá!
Byl jsem v těch dnech, u nás pěkného babího léta, za maminkou na pár dní v Praze. A v onen den jsem si dopřál jedno odpoledne na procházku, plnou vzpomínek. Na své dětství a mládí. Za cíl jsem si vybral nádherná Malostranská zákoutí. Zabloudil jsem i do znovu otevřené zrekonstruované Vrtbovské zahrady. Vystoupal jsem až na tamější ,,vyhlídku“ a kochal se nádherným pohledem na panoramata Prahy. Věděl jsem, že přímo v sousedství je americká ambasáda. Ale to mě nezajímalo. Až...
Na terase ambasády jsem postřehl pohyb. Více lidí. Vbíhali dovnitř objektu a zase vybíhali. Prudce gestikulovali i cosi vykřikovali. Zaznamenal jsem i velmi hlasité výkřiky: ,,SHIT“! Ale to jsem ještě netušil, co se děje. To jsem zjistil až dole u pokladny od personálu, který sledoval televizi. I mne opanoval děs. Strach. Veliký. Pochopil jsem hrůzu oněch okamžiků, ale i to, co může, a pravděpodobně i bude, v ,,nějaké“ podobě, následovat.
Ihned jsem se vrátil k mamince. Seděla u televize, plakala a stále mi opakovala. Jiří, ona bude válka. Konejšil jsem jí. Teprve pak mi byla schopná sdělit, že několikrát volala i moje paní, ptala se, kde jsem, moc se bála a chtěla, abych se hned vrátil domů. Naštěstí přišla má sestra, a tak jsem se nemusel o maminku obávat, aby nezůstala sama. A já hned vyrazil domů ke své rodině.
Tehdy se svět změnil. Opět. K horšímu. Ač vypadalo to, že snad již hůře nebude. Ale bylo. A dnes to víme, vidíme i poznáváme všichni. A v mnohém. J.A.J.
