Horké léto roku osmašedesátého. V barvě khaki s ,,přídechem“mrazivým.

 Bral jsem schody po dvou, po třech...Konečně poslední patro. Zazvonil jsem. Dveře se pootevřely.Za nimi táta, za ním maminka. Dveře dokořán. Objali jsme se. ,,To je dobře synku, že jsi v pořádku doma"...

  Je to jako včera. Skoro. Ani ne půl století od té doby teprve uplynulo. I našich dějin, NAŠÍ HISTORIE. A ještě malé upozornění úvodem. Tento článeček není příliš vhodný pro některé z ,,rychločtenářů“, jakož i různých rádoby, či ,,takyhistoriků“ a podobných ,,znalců“. Autor sám je ,,toliko“ lecčeho pamětník. Což jistě ještě stále i mnozí jiní.

  Už v červnu byl hic. Coby vojáci ,,supermazáci“ jsme ještě dosluhovali ve starých uniformách ,,kopřivákách“. Nic příjemného. Naši ,,bažanti“ již sloužili v ,,tesilu“. Byly poprvé zavedeny dva nástupní termíny a v jednom roce se sešly tři ročníky. ,,Lampasákům“ z toho drněly hlavy jak to zvládat, a přitom nás i oddělit od mladších ročníků. Řešili to všelijak. Zástupy do služeb i brigádami v místním JZD, atp. Nebo nás, suprmazáky", pod záminkou ,,tělesné přípravy“, vysílali i na veliké koupaliště mimo ,,posádku“. Pro nás však byla jediná priorita. CIVIL! To, že ,,súdruhovia z nejvyšších“, a nejen nám, vše ,,vylepší“, a to i do budoucna., jsme jaksi příliš netušili, ač jisté ,,indicie“ a důvodné obavy již dávno byly. Rozkazem ministra nám pak v červenci navrch přidali ještě další dva týdny vojny! Nejspíš věděli proč! Jistě ne jen tak z ,,plezíru". Děsnej, děsnej vztek! A to horký léto.

 Brigády u ,,jézetdˇáků“ byly fajn. Dali jsme si dohromady menší partu a i dobrovolně se na ně hlásili. Muselo se samozřejmě makat. ,,Místní“ byli dobří lidé, starali se o nás a krmili tak, že to až nešlo všechno zbaštit. I pivko bylo a po ,,rachotě“ vypláceli mzdu na ruku.Vítaný peníz i bonus k tomu, že jsme mohli být z kasáren. A celý dobronzova opálený. Lépe než od moře, nudapláže nevyjímaje. Někdy jsme si v tom hicu venku dopřáli ,,pobyt“ i ,,na adama“. Třeba za velkým kravínem, na jehož půdu se vešlo ohromné množství sena a  naše parta jej tam ,,lifrovala“. Kromě stále pendlujících traktorů s velikánskými fůrami se málokdy někdo ukázal. Traktoristi se jen zubili, že by se v tom hicu nejradši odstrojili taky. Měli jsme co stíhat uklízet to, co naváželi. Z kravína vykoukly ženské. Chichotaly se. A jejich řeči, jako: ,,Mařka, hele, taky by sis dala říct?“, to jenom pěkně připepřily. I když seno kousalo a štípalo skutečně všude, mohli jsme se hned po rachotě v jejich umývárně parádně osprchovat. A jestli si tam pak snad někdo od některé nechal, možná nejen umýt, no, třeba i záda, kdo ví ... Jojo, léto…

  Na koupališti dva kolegové se smyslem pro recesi také ,,bodovali“. Jeden z nich, moravák, který se vrátil z ,,opušťáku“, měl dědu, který uměl kde co. Nejen domácí klobásky, slivovičku, či špek (dovezl nám chutné ,,vzorky“ od všeho). Jeho děda vládl i šít jak profesionální švadlenka. Vnuk dědu poprosil, aby mu ušil ,,khaki“ trenky. Jedny fasované se mu kamsi zatoulaly. Děda vyhověl, aby je vnuk armádě nemusel platit. Ušil mu perfekt khaki trencle ,,dynamovky“, super BOMBY. Pro jistotu hned dvoje. Když je ,,vnouček“ uviděl, řekl mu: ,,Dík, solidní bombardy, už jen dole nohavice olemovat krajkou“. Děda byl formát. Našil mu na ně i parádní široké sněhobílé krajky! ,,BIG SUCCESS“, když v oněch parádních plandavých trenclích s krajkou jejich hrdý nositel spolu se svým kolegou, kterému druhý exemplář laskavě zapůjčil, vystoupali na koupališti na vrchol skluzavky. Aby jim nepadaly, měli je opravdu vkusně zavěšené na vojenských khaki kšandách, na kterých jim krásně pružily.Váleli jsme se smíchy. Pár lidí se i pohoršovalo, cože to má jako znamenat. Těm bylo s vážnou tváří vysvětlováno, že holt je, soudruzi, bohužel, občas, a nejen  ve vojenské prádelně jaksi binec. Nakonec, jako nejen v celé armádě, že. A tak, že je omylem vyfasovali místo pánských. Takovéto že jinak fasujou výhradně ,, profesionální vojandy“. Ne každý to chápal jako vtip. Možná to bylo i tím hicem. Možná… Jojo, léto…

 Konečně se přiblížilo vytoužené, ač ,,vrchností“ odložené, datum civilu. Ne však pro všechny. Někteří ještě museli ,,nasloužit“. Někdo tři dny, jiní víc, i dva až tři týdny. Byl jsem mezi ,,privilegovanými“ kdesi uprostřed. Čtyři plus sedm, tedy jedenáct dní ,,k dobru“. Měly mi být ,,odpuštěny“, velitelé se přimlouvali fest. Ale ,,politruk“ byl ve svých postojích, ostatně jako vždy, ,,kovaný“ a opět se ,,postaral“. Často a rád vyhrožoval i MNĚ vojenským prokurátorem. Kdo ví, zda to nebyl nějakej dobově uvědomělej  potomek ,,nějakýho Duba“.

 Horké léto trvalo a i já se konečně dočkal. Konečně i ,,moje datum“. Předchozí den ,,po rozkaze“ jsem odevzdal výstroj a ,,nahodil“ SVŮJ oblíbený civil. Kalhoty mírně do zvonu, rozepnutou ,,kovbojskou“ košili s vysoukanými rukávy, přes rameno ledabyle zavěšenou svou oblíbenou onošenou odřenou koženou bundu. Pamatovala ještě i tátova mladá léta. Do ruky kytaru, prošla se mnou celou vojnu i roky mnohé i před ní (mám jí dodnes!). A hurá do nedalekého hotýlku. Vše bylo domluvené. Velká sešlost. Moji ještě nasluhující ,,spolubojovníci“, někteří z ,,bažantů“ i někteří z důstojníků, i z místních obyvatel a personál hotýlku. Všichni, se kterými jsem velmi dobře vycházel. Jen politruk se neukázal. Asi věděl proč. Stejně nebyl zván. Ráno hupsnu do kasáren, poberu co mého jest, rozloučím se, vlak, a DOMŮ! Odsloužil jsem si ,,SVEJCH“ sedmsetpětapadesát! Jojo. A ještě stále horké léto roku onoho...

,,Rozlůčka“ se mocmoc vydařila!!! Uložil jsem se pak ,,poněkud společensky unaven“ v jednom z hotelových pokojíků na pohodlné posteli. Ráno jsem vstal i bez vojenského budíčku a pustil si rádio. Byl tam nějakej ,,mumraj“. Vypnul jsem ho a sešel do výčepu. Tam mi řekli: ,,Něco“ se děje. Teprve tedˇ mi to došlo! Vyrazil jsem do kasáren, Tam ,,šrumec“. Žádal jsem velitele, aby mě okamžitě(!) vzal zpět do stavu. Velitel si mě vzal do své kanceláře, ,,někam“ telefonoval a pak povídá: ,,Nepovolili mi vzít tě zpět k útvaru! Naše armáda NIC NESMÍ!  Za klukama už raději nechodˇ a nic jim neříkej! Jedˇ radši domů do Prahy, budeš tam možná platnej víc. Dám ti hotovostní vozidlo, abys stihl vlak“. Podali jsme si ruce. ,,Vétřieska“ už čekala. Šofér vystartoval z kasáren, pak dál, a po silnici dolů k závorám, pak od nich po cestě necestě podél tratě. Až na peron místního nádražíčka. Zastavil zárovenˇ s motoráčkem, který právě přijížděl. Jen jsem přestoupil. Dojel jsme do okresního města. Všude chaos a nervozita. Oblohou se přehnaly dva Migy. Nikdo nevěděl kdy, co, pokud vůbec, pojede. Konečně přistavili vlak do krajskýho města. Hup do něj. Nekonečná cesta. Na silnici na opačné straně údolí, kudy se vinula i tratˇ, se začaly objevovat ,,khakiobludy" na pásech i kolech, označené pouze čísly a bílými pruhy. Na nádraží v krajském městě zas zmatek a dlouhé čekání. Přijel rychlík. Narvanej! Nacpal jsem se dovnitř. Nikdo nemluví! Na půli cesty prudce brzdí, lidé padají. Nadávky i naříkání. Stalo se neštěstí, vlak někoho srazil. Dlouho stál v polích, než se zase rozjel. Až v podvečer doráží na Smíchov. A pořád hic!

  Dav, který se vyhrnul z vlaku před nádraží, jakoby vysublimoval. Okamžitě se rozplynul. Ani noha, ale ani tramvaj, autobus, taxi, nic. Takže musím ,,dvojkou“! Levá-pravá, něco jako ,,zrychlenej přesun“, tentokrát ze Smíchova do Dejvic.Tak na hodinku solid chůze. Nikde nikdo. Občas mě pomalu míjí malá vojenská kolona v sestavě gazík, malej kolovej obrněnec, gazík. Hrome! Jsem už sice oblečenej v civilu, ale v kapse mám zatím JENOM vojenský doklady! A v,,báglu“ vojenský(!) konzervy a osobní věci, v ruce kytaru. Dávám si bacha, abych kytaru nesl tak, aby v šeru nepůsobila dojmem nesené zbraně. I když je pořád teplo, mám mrazení v zádech. ,,Mašíruju“. Smíchovskej pivovar, Anděl, Újezd, Malostranský, přes Hrad to nejde, je ,,zašpérovanej“. Z Klárova ,,myší dírou“ vzhůru kolem ,,Chotkovejch“, na Špejchar, přes šranky na Dejvickou. Pak ,,kulatý“náměstí. V ,,genštábu“ na náměstí svítí snad všechna okna, kolem rozestavěný tanky. Na obloze hučí helikoptéra. Radši dokola obejdu celý náměstí a po druhým chodníku po hlavní nahoru. Už to nemám daleko. Kolem Studentský, ,,Podloubí“ a dál, kolem Sadovky, Šárecká a domů do ,,rodný Soap street“. Ouha ! Okolo ,,Sadovky“ taky tanky. Na hlavní u dolního rohu budovy uniformy i civilisti v družný debatě, dokonce i smích! Ruština se mísí s češtinou. Když jsem je míjel, neudržel jsem se a pronesl něco velmi, velmi jadrného a opovržlivě jsem si odplivl. Vojáček v uniformě mě strhl ke zdi a natáhl závěr samopalu! Jeden z civilistů k němu přistoupil a se slovy ,,NĚ NÁDO“ mu hřbetem ruky odklonil zbranˇ stranou. Pak se otočil ke mně a povídá : ,,Běž radši domů k mámě, nebo tě už nikdy neuvidí!“ Klepal jsem se. To, co se mnou třáslo však nebyl strach, ale až k zešílení pocit jak bezmoci, tak i, a to hlavně, děsnýho vzteku! Viděli to na mně. Samopal pak na mne mířil ještě když jsem odcházel.

 Konečně náš barák. Bral jsem schody po dvou, po třech…poslední patro. Zazvonil jsem. Dveře se pootevřely. Za nimi táta, za ním maminka. Dveře dokořán. Objali jsme se. ,,To je dobře synku, že jsi v pořádku doma...“

,,Památný“ den. A nejen pro mne! V kalendáři bylo datum 21. srpna 1968 ! Jojo. LÉTO. Setsakra horké léto! A pak….

P.S.:  Tento článek je lehce upravený - doplněný ,,remake“ autorova vlastního  prvního článku na těchto stránkách. Tehdy ve veřejném prostoru vůbec.                                                                                                        

 Autor nastoupil na ZVS s odkladem. Pochopitelně mnohé věděl, jako i mnozí jiní. Ale o tom se zmínil i v mnoha jiných svých článcích i diskuzích, jak pod jeho články (vč. jeho minulého!), tak i v některých diskuzích pod články  i jiných autorů. J.A.J.

(fota z osob. archivu autora)