C'est la vie

Bezpočty Villonů se na vrcholcích bytí svého u dna zmítá. Má dáti, dal, či dáti musí ještě sobě sám nejeden si sčítá. Myšlenky palčivé je potom, občas, některé snad stále, zebou. Sám sebou zůstati, či zůstat. Sám. Jenom sebou.

  Tak můzy kde koho lákají, až hryžou. V pozadí mnohdy i  faun si občas zařádí. Nestyda. Vystrkuje růžky. A jindy? Taky občas i své pozadí. Tak trošku, ač na objednávku to ,,jistý ONEN“, Francois Villon také vyjádřil. Uměl to! A tím mnohým, na staletí, zazářil. O duších rozervaných nejistotou žití. Však život celý takto jenom ,,hrát"? To mohlo by být někdy také všechno v řiti. A tolik natvrdo to, někdy i to moje Já odmítá jenom z jedné strany jednou provždy  brát.

Tak zde pak tedy ono dílo ,,básníka prokletého“. Jedno z jeho mnoha. Z oněch největších, co žil. Snad to, že pomocí CtrlC a CtrlV jsem ukázku tu vložil, nestříkne jedu žádného. Komukoli. Do žil.

 Tak si někdy s ,,božským“ Kájou brouknu. Však dobře složili to v dílně pánů J. Štaidla a J. Klempíře. Pak vesele se zase do života kouknu. Je to as také o víře, ač pro někoho třeba k nevíře. Jojo. Holt takovej je život. Taky. Atˇ hadry máte na sobě, a nebo zrovna fraky. C'est la vie! Windffouss

 P.S.: Omluva za to, že jsem si také na blogu trošku ,,zatvořil“.  Jen ,,veršem“ spíše volným. Rozhodně  proto ne, abych se čemukoli, ale i komukoli, pitvořil.  A omluva též za to velké písmo. Nějak se mi to při vkládání ,,kříslo". J.A.J.

               7.1.16                      George Anthony