Bráška

 Každej, kdo měl, či má toho správnýho staršího brášku, tak ví, o čem to bylo i je. Brášku, kterej kde co umí, je s ním sranda, umí mladšího bráchu i leccos naučit, i se ho zastat, ale taky mu třeba i ,,střelit“ pohlavek. Když je za co, občas i když až tak za co třeba ani nebylo. Takovej ten ,,výchovnej“. Ale to je ,,normálka“. Zkrátka starší BRÁŠKA, vzor i kámoš s pouty z těch vůbec největších a nejpevnějších. Z těch, co nesvazují, ale přesto zavazují. A moc. Tak i pro toho správnýho staršího brášku na závěr pak jednu nádhernou písničku. Ta vlastně říká skoro všechno.  

 Když náš táta, vojenský pilot, odcházel v roce 1939 za hranice do odboje proti Hitlerovi, rozloučil se i se svým děvčetem a slíbil, že se zase sejdou, že se vrátí. Slib dodržel. Ve všem. Nečekala na něj sama. Po onom rozloučení jí zůstal dárek. Vlastně s ním počítali. A tak před Vánoci onoho roku budoucí starší bráška přišel na svět. Bráška Míra. Válku s maminkou a babičkou přežili, jak se dalo. Maminka byla dokonce i jeden čas ,,nuceně nasazená“ až kdesi v Tyrolích, a z nasazení jí pustili, až když jí umřel tatínek. Válka. Ale dočkali se. Oba.

  Když se táta vrátil, byl už  Míra v předškolním věku. První setkání! Podobou a gesty celý táta, když byl v jeho létech. Nemohl by tátu zapřít, ani kdyby chtěl. Ale nechtěl, i když byl trochu v rozpacích. Tak to je Můj Táta! Pilot, voják, důstojník s uniformou plnou vyznamenání, hrdina! Trošku se ho bál, ale přitom byl na něho i velice pyšný. Hned si kápli do noty. Míru moc zajímala letadla. Znal kdejaký typ. Po kom asi synek byl. A než se rok s rokem sešel, měl Míra mladšího brášku. A tak se stal tím starším bráchou, neb tak to v životě chodívá.

 Život utíkal. V dobrém i zlém. I když tátu vyhodili komunisti v padesátým roce od ČSA a tak přišel o práci dopravního pilota - kapitána. I s tím co následovalo. Rodina, jejíž táta byl coby bývalý válečný pilot, tzv.západˇák, zařazen mezi tzv. ,,Bývalé lidi“(!), měla ,,vystaráno“. Celá. A tak i Míra začal poznávat, co to obnáší. Měl sen být pilotem, jako býval táta. Vyloučeno! Byl i výtvarně velice umělecky nadán, chtěl tedy i studovat. Děti ,,z takových rodin"? Vyloučeno! Umístěnka -  Internát. Stavebnictví. Vyučil se. Fasádník, štukatér a modelář. I v tom byl opravdu dobrej. Dokázal být ,,precizista“ ve všem, co dělal. Stejně tak, jako jeho táta. Pracoval na opravách uměleckých děl v Kuksu, pracoval v Kavkově atelieru, na obnovách  a opravách uměleckých děl v ND, či na Zbraslavském zámku. I na mnoha dalších historických budovách. Za pár stovek měsíčně. Praštil s tím a šel dělat fasády. Za větší peníz.

 Uměl nádherně modelovat i kreslit, hrát na kytaru i na okarínu, i na mandolínu. I na banjo,které si sám vyrobil, neb tehdy takový nástroj nebyl u nás k mání. Doma na balkoně si postavil i kánoe, s kterou pak sjezdil kde co, v Čechách i na Slovensku. Uměl noty i je rozepisovat pro kamarády. A hráli a hráli  a zpívali.  Staré trampské písničky, ale třeba i písničky V+W+J, i jiné. Pro radost sobě i ostatním. PRO RADOST.

 Prošel vojnu, oženil se , se svou paní jezdil i na vodu. Krásně zpívala i uměla hrát na klavír. Přišel srpen1968. Bylo mu vyhrožováno i zabitím. Dokonce i jeho bývalým kamarádem a spolužákem, synkem lampasáka z genštábu, v té době  milicionářem. Řval na něj: ,,měli sme vás všechny už dávno postřílet a pověsit!“

 Zabalil to. Znovu. Tentokrát definitivně. I se svou paní. A hurá spolu ,,za kopečky“. Uchytili se. Měli děti. Prožili si i tam svá ,,peklíčka“, ale i své úspěchy. A život utíkal. Moc. Až po dlouhých dvaadvaceti letech jsme se spolu mohli obejmout. Poté, co se mnohé i u nás změnilo a on se mohl opět podívat i domů, do své vlasti. Za rodiči a sourozenci. KONEČNĚ. I se svou paní i svými dětmi, které vlast svých rodičů znali jen z fotek a vyprávění.  A tak jsme se konečně mohli zase alespoň občas vídat. Vzpomínat spolu na dětství i na mládí, i si povídat. O VŠEM!

 Rodiče odešli, stejně tak, jako bohužel velmi předčasně i náš  mladší bráška. Zůstali jsme s naší sestřičkou, nejmladší z nás, z naší rodiny už jenom tři. Ale ani to už dnes neplatí.

 Včera jsme dostali zprávu od naší švagrové, Mírovi manželky. Že už ani Míra není. NENÍ. Že ODEŠEL. A tak zas platí to, co vždycky. Že i ti, co již odešli, dál žijí v paměti živých, svých blízkých i svých potomků.  A já věřím, že se tam nahoře zas sešli všichni, co k sobě patřili tím poutem největším. A že se tam i Míra i s naším strýcem, s kterým si tak moc rozuměli v jejich legráckách, ale i se všemi ostatními, zase od srdíčka upřímně smějí. Míra určitě se svým krásným charakteristickým úsměvem zděděném po našem tátovi. A taky věřím, že i na nás tam počkají. Tam, kde čas člověčí už nic, vůbec nic neznamená.

 Takže náš drahej velkej BRÁŠKO, pozdravení i vzpomínek moc. Od všech Tvejch lidiček. A i pro Tebe posílám tu nádhernou písničku. Neb i o tom to bylo, a zatím, tady pro nás, stále ještě v mnohém i je. Takže, za nás za všechny, Tvůj mladší bráška Jirka. Od srdíčka.

               12.4.15                                                              George Anthony