Jednadvacet, jednadvacet, 68/69

   Něco historie, něco prožitků, pár ohlédnutí se za minulostí. Léta šedesátá. A ,,některá“ z dat, která velmi ovlivnila i poznamenala  naší historii a osudy mnoha lidí. Několik generací. V mnohém až po dnešek. Takže kousek ze života autora i malé shrnutí ,,oněch časů“. Včetně jedné dobové písničky.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Konečně ,,moje datum“. A hurá DO CIVILU. Předchozí den ,,po rozkaze“ jsem odevzdal výstroj a ,,nahodil“ SVŮJ oblíbený civil. Kalhoty mírně do zvonu, rozepnutou ,,kovbojskou“ košili s vysoukanými rukávy, přes rameno ledabyle zavěšenou svou oblíbenou onošenou odřenou koženou bundu. Pamatovala ještě i tátova mladá léta. Do ruky kytaru, prošla se mnou celou vojnu i roky před ní. Mám jí dodnes. A hurá do nedalekého hotýlku. Vše bylo domluvené. Velká sešlost. Moji ještě nasluhující ,,spolubojovníci z ročníku“, někteří z ,,bažantů“ i z důstojníků, i z místních obyvatel a personál hotýlku.

,,Rozlůčka“ se mocmoc vydařila. Uložil jsem se pak ,,poněkud společensky unaven“ v jednom z hotelových pokojíků  na pohodlné posteli. Ráno jsem vstal i bez vojenského budíčku a pustil si rádio. Byl tam nějakej ,,mumraj“. Vypnul jsem ho a sešel do výčepu. Tam mi řekli: ,,Něco se děje. Možná by jsi měl vyrazit do kasáren“. Teprve tedˇ mi to došlo! V kasárnách ,,šrumec“. Velitel si mě vzal do své kanceláře, někam telefonoval a pak povídá: ,,Nepovolili mi vzít tě zpět k útvaru! Jedˇ radši domů do Prahy, budeš tam možná platnej víc. Dám ti hotovostní vozidlo, aby jsi stihl vlak“. Podali jsme si ruce. ,,Vétřieska“ už  čekala. Šofér vystartoval po silnici dolů k závorám, pak po cestě necestě podél tratě. Až na peron. Zastavil zárovenˇ s motoráčkem, který právě přijížděl. Dojel jsme do okresního města. Všude chaos a nervozita. Oblohou se přehnaly dva Migy. Nikdo nevěděl kdy, co, pokud vůbec pojede. Konečně vlak do krajskýho města. Hup do něj. Nekonečná cesta. Na nádraží v krajském městě zas zmatek a dlouhé čekání. Přijel rychlík. Narvanej! Nacpal jsem se dovnitř. Nikdo nemluví. Na půli cesty prudce brzdí, lidé padají. Nadávky i naříkání. Stalo se neštěstí, vlak někoho srazil. Dlouho stál v polích, než se zase rozjel. Až v podvečer doráží na Smíchov. A hic!                                                                                                                     

   Dav, který se vyhrnul z vlaku před nádraží, jakoby vysublimoval. Okamžitě se rozplynul. Ani noha, ale ani tramvaj, autobus, taxi, nic. Takže musím ,,dvojkou“. Levá-pravá, něco jako ,,zrychlenej přesun“, tentokrát ze Smíchova do Dejvic.Tak na hodinku. Nikde nikdo. Občas mě pomalu míjí malá vojenská kolona v sestavě gazík, malej kolovej obrněnec, gazík.       Hrome! Jsem už sice v civilu, ale v kapse mám zatím JENOM vojenský doklady! A v,,báglu“ vojenský(!) konzervy a osobní věci, v ruce kytaru. Dávám si bacha, abych kytaru nesl tak, aby v šeru nepůsobila dojmem nesené zbraně. I když je pořád teplo, mám mrazení v zádech. ,,Mašíruju“. Smíchovskej pivovar, Anděl, Újezd, Malostranský, přes Hrad to nejde, je ,,zašpérovanej“. Z Klárova ,,myší dírou“ vzhůru kolem ,,Chotkovejch“, na Špejchar, přes šranky na Dejvickou. Pak ,,kulatý“náměstí. V ,,genštábu“ na náměstí svítí snad všechna okna, kolem rozestavěný tanky. Na obloze hučí helikoptéra. Radši dokola obejdu celý náměstí a po druhým chodníku po hlavní nahoru. Už to nemám daleko. Kolem Studentský, ,,Podloubí“ a dál, kolem Sadovky, Šárecká a domů do ,,rodný Soap street“.                                                          

   Ouha ! Okolo ,,Sadovky“ taky tanky. Na hlavní u dolního rohu budovy uniformy i civilisti v družný debatě, dokonce i smích! Když jsem je míjel, neudržel jsem se a pronesl něco velmi, velmi jadrného a opovržlivě jsem si odplivl. Vojáček v uniformě mě strhl ke zdi a natáhl závěr samopalu! Jeden z civilistů k němu přistoupil a se slovy ,,NĚ NÁDO“ mu hřbetem ruky odklonil zbranˇ stranou. Pak se otočil ke mně a povídá : ,,Běž radši domů k mámě, nebo tě už nikdy neuvidí!“ Klepal jsem se. To, co se mnou třáslo však nebyl strach, ale až k zešílení pocit nejen bezmoci, ale i děsnýho vzteku! Viděli to na mně. Samopal pak na mne mířil ještě když jsem odcházel.

   Konečně náš barák. Bral jsem schody po dvou, po třech…poslední patro. Zazvonil jsem. Dveře se pootevřely. Za nimi táta, za ním maminka. Dveře dokořán. Objali jsme se.  ,,To je dobře synku, že jsi v pořádku doma...“                                                                                                                               ,,Památný“ den. A nejen pro mne! V kalendáři bylo datum 21. srpna 1968 .

    A co se dělo pak, je obecně známo. Bylo by toho na nejeden blog, ale třeba i na román. Nejen autobiografický.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Po roce 1960 postupně přicházela doba jakéhosi uvolnění. Režim se zmohl i na jakýsi malý ,,pardon“. Uznal, že ne vše bylo až tak v pořádku. Že došlo snad i k ,,jistým pochybením“.  Někteří byli i ,,rehabilitováni“. Tedy jaksi. Tak, částečně. U některých jaksi pozdě. Pozdě, ale přece. I tak to chodilo.  Paradoxně byli v téže době rehabilitováni i někteří z těch, kteří se v padesátých letech na mnohém v zájmu tehdejšího režimu  podíleli. Někteří posmrtně, z jiných postupně ,,vykvetli" až i ,,staronový" normalizátoři.

   Pak přišlo tzv. ,,Pražské jaro“. ,,Demokratizace“, socializmus s lidskou tváří, svoboda  slova a projevu,  nový ,,vůdci“ s novými ,,tezemi“. Mnozí až  zbožńovaní . Nadšení. Sbírky na vlast. Hesla. Začátky drobného podnikání. V pozadí však tvrdý vnitrostranický boj.  Boj mezi ,,konzervami“ a ,,reformisty“. A mezi soudruhy posléze zděšení. Poněkud se jim to vymklo. Příliš. Což nebylo žádoucí. Nejen pro Moskvu a její poskoky. Příliš ani pro západ. Mohla být porušena ,,stabilita“. A tak přišlo to, co bylo svým způsobem nevyhnutelné. Moskva zasáhla a ,,zbytek“ světa to vzal více méně na vědomí. Mnozí se toho obávali.

   Úvahy, tušení a obavy  došly naplnění. Jedna teplá noc na konci jednoho léta vše změnila. Opět se naplno vrátila doba TEMNA! Přijela na pásech tanků a v okovaných botách těch  ,,největších spojenců a přátel“ v doprovodu jejich věrných satelitů. Leckde neváhali do lidí i střílet!  A opět zde našli řadu svých věrných přívrženců ! Ráno po této noci byla mnohá letiště plná cizích transportních letounů, tanků a různých vozidel, vojáků cizí armády, ale i lidí, kteří mluvili mezi sebou domácím jazykem a s cizími důstojníky jejich řečí. PROSTĚ SPOLUPRACOVALI ! Bylo jednoznačné, že vše bylo jistými složkami připraveno.

  Na první ,,výročí“ oněch ,,událostí“ se pak ještě zvedl jakýsi odpor. Tentokrát už se s ním naši soudruzi vypořádali sami. Je nutné si připomenout, že v r.1969  toto všechno bylo již prováděno výhradně ,,našimi“ složkami vnitra, vybranými ,,elitními“ vojenskými útvary a také opět ,,úřadovali“ i ,,osvědčené“ ozbrojené jednotky jisté politické strany! I ony opět leckde neváhali do lidí i střílet ! Tak to tehdy OPĚT chodilo. Pak léta ,,normalizace“, posléze přecházející až do agonie celého systému. A vydrželo to ještě ,,pouhých“ jednadvacet let, než se rozpadl a než ,,IVAN“ odešel.

 Snad ještě autorových pár slov závěrem. Nepovažuji za ,,příliš rozumné“ různé reminiscence na jiná období jak našich dějin co do souvislostí s těmito daty a událostmi, tak i k současnému dění kdekoli ve světě. Od spekulací až po mnohdy velice živenou nenávist. Černobílé vidění a posuzování mnohého vždy bylo, stejně tak jako tzv.,,jasná jednoduchá řešení“, pouze cestou do pekel. Rovněž tak chápu, že pro mnohé to je velice lákavá ,,vysoká karta“, ne-li až ,,eso“, pro různé argumentace. Tam je třeba vždy brát v úvahu proč a pro koho. Od hlouposti až po úmysl, od zakrytí si másla na vlastní hlavě až po mnohdy, bohužel, i primitivní ,,odsudek“.                Děkuji za pochopení. J.A.J.

,,Zdroje“: osobní zážitky a zkušenosti autora, záznam z jeho VK, část textů převzatá a co do rozsahu upravená z jeho článků a ,,dobová“ písenˇ známých autorů i interpretů s dokument.záběry.

   18.8. 14                                                                                    George Anthony