Peroutka a Zenkl, nepřátelé tábora míru a váleční štváči

 Pokud se snad někomu nadpis tohoto článku nezdá, může být. A možná, že i pochopí proč. Alespoň doufám. Ona každá opravdová osobnost a individualita může být vždy rizikem pro takřka každý režim. A každý režim má toliko dvě cesty. Mít takové osobnosti na své straně, či je na svou stranu získat. Byli, a jistě stále i jsou ovšem i tací jedinci, natolik silné osobnosti, které se odmítají podvolit, či přizpůsobit. A co s takovými. ,,Eliminovat je“! Jakkoli. 

 A mezi takové osobnosti jistě patřili i ti dva výše jmenovaní.  A tak si ,,vysloužili ocenění“. Tedy ,,jasné“ označení, cože jsou vlastně zač. Kým a proč? No těmi, kteří se jich báli. A měli proč. Těžko zlomit osobnosti takového ducha. Ač byli oba vždy každý svůj, přec je spojovalo mnohé. Nakonec se i znali a i jejich životní poutě je nejednou svedly dohromady. O jejich názorech a postojích ani nemluvě. A jelikož pamatuji doby, kdy i o těchto lidech bylo takto hovořeno, tedy s tímto v nadpisu uvedeným ,,označením", tak jich tímto vzpomínám.

Ferdinand Peroutka (6. února 1895 Praha – 20. dubna 1978 New York) byl český spisovatel, dramatik a publicista. Je považován za nejvýznamnějšího představitele české demokratické žurnalistiky. Je autorem díla Budování státu, pojednávajícího o vzniku a prvních letech Československa. Svoji novinářskou kariéru započal hned po maturitě v roce 1913 příspěvky do Masarykova a Herbenova časopisu Čas.

V letech 1919–1924 působil jako redaktor časopisu Tribuna, později od roku 1924 do 1939 jako šéfredaktor revue Přítomnost. Od roku 1924 do 1939 byl také politickým komentátorem Lidových novin. Patřil mezi Pátečníky.

V politických komentářích se jako novinář věnoval širokému rozsahu témat vnitřní i mezinárodní politiky. Patřil k výrazným kritikům nacismu a komunismu, jejichž ideologie považoval za zhoubné. Z těchto důvodů byl už během První republiky často kritizován jak komunisty, tak i z krajně pravicových kruhů. Hitlera opakovaně kritizoval za jeho lži a falešné sliby.

Po okupaci Čech a Moravy v březnu 1939 byl na něj z oficiálních okupačních míst vyvíjen tlak, aby psal v duchu protektorátních potřeb. To se však podařilo jen zčásti, pokud vůbec. V dubnu 1939 pod Peroutkovým jménem sice vyšel v Přítomnosti článek Dynamický život k 50. narozeninám Adolfa Hitlera, kde autor uznal jeho moc, zároveň však razantně odmítl, že by Češi měli s Hitlerem jít. Podle Peroutkova vyjádření byl tento článek hlavním důvodem jeho pozdějšího uvěznění v koncentračním táboře.

K zatčení došlo v létě roku 1939. Nejprve byl Peroutka vězněn v koncentračním táboře Dachau, dlouhodobě pak v táboře Buchenwald, kde se v roce 1945 dočkal osvobození americkou armádou. V letech 1942/1943–1944 byl dočasně umístěn v pražské věznici na Pankráci.

Po válce se Peroutka stal šéfredaktorem Svobodných novin, což byly noviny založené na místo předválečných Lidových noviny. Současně redigoval i týdeník Dnešek (1945–1948), který zase byl obdobou předválečné Přítomnosti. Původní předválečné názvy periodik nebylo možné použít. Oba tituly totiž vycházely i za Protektorátu, což je v poválečném prostředí zásadním způsobem diskvalifikovalo.

V těchto i pozdějších letech byl Peroutka ze strany komunistů opakovaně nařknut z toho, že nacistům v roce 1939 podlehl. Odpůrci poukazovali mimo jiné na jeho článek Dynamický život a později též na text Hitler po lidské stránce, který však Peroutkovi přisoudili neprávem. Ve všech případech jejich argumentace spočívala v záměrném vytrhávání starších Peroutkových citací z kontextu. Peroutka také tyto útoky pro jejich faleš opakovaně odsoudil.

V letech 1945–1946 byl Peroutka rovněž poslancem Prozatímního Národního shromáždění za Československou stranu národně socialistickou. V parlamentu zasedal do parlamentních voleb v roce 1946.

Po únorovém převratu roku 1948 odešel do exilu, nejprve do Anglie, později do USA. Od roku 1951 do r. 1961 vedl české oddělení rádia Svobodná Evropa. Byl jedním z členů Rady svobodného Československa, pro niž roku 1949 sepsal ustavující deklaraci.

Peroutka byl jedním z významných představitelů tzv. Třetího odboje, za totality, díky uzavřenému Československu, spíše známým mimo něj. Čtení a šíření jeho politických rozborů a komentářů bylo v Československu pronásledováno. Zatímco o Karlu Čapkovi a dalších Pátečnících se psalo a hovořilo alespoň sporadicky, Peroutka jako by neexistoval. Mládež, která vyrostla během normalizace, Peroutkovo jméno prakticky neměla možnost zaznamenat. V roce 1989 se postava Peroutky nesměla objevit ani v životopisném filmu Člověk proti zkáze z období První republiky.

Zemřel roku 1978 v exilu. Po změně politických poměrů byly jeho ostatky v roce 1991 pohřbeny na Vyšehradě.

V roce 1990 scénárista a režisér Josef Protiva natočil televizní film Muž Přítomnosti Ferdinand Peroutka[9]

V roce 1991 mu tehdejší prezident Václav Havel udělil Řád Tomáše Garrigua Masaryka I. stupně, in memoriam.

V roce 1995 byla k 50. výročí ukončení 2. světové války natočena televizní inscenace divadelní hry Valčík na uvítanou, kterou na motivy Peroutkova románu Oblak a valčík napsal a režíroval Antonín Přidal.

V roce 1996 u příležitosti 100. výročí jeho narození vydala Česká pošta známku Peroutkovým portrétem[10] a byla zřízena Cena Ferdinanda Peroutky, která je jedním z nejvýznamnějších ocenění pro české novináře.

Ještě v exilu uspořádala z jeho pozůstalosti knihu Muž přítomnosti Peroutkova třetí žena Slávka Peroutková. Kniha vyšla v roce 1995 v Nakladatelství Lidové noviny pod názvem Deníky, dopisy, vzpomínky. Úvod k ní napsal Jiří Kovtun a doslov Pavel Tigrid.

V roce 2005 pak Peroutková vydala v nakladatelství Dokořán svoje vzpomínky na manžela pod názvem Třetí ženou svého muže - Třiatřicet let s Ferdinandem Peroutkou.

 ---------------------------------------------------------------------------------------------

 Petr Zenkl (13. června 1884 Tábor– 2. nebo 3. listopadu 1975, Raleigh, Severní Karolína, USA) byl český a československý politik, primátor města Prahy (duben 1937 – únor 1939 a 1945–1946), předseda národně socialistické strany (1945–1948), místopředseda čs. vlády (1946–1948), po únoru 1948 exilový politik a předseda Rady svobodného Československa (1949–1974).

Na začátku druhé světové války 1. září 1939 v rámci akce Albrecht der Erste zatčen a uvězněn na Pankráci, odkud byl transportován do Dachau a posléze (po 3 týdnech) do koncentračního tábora v Buchenwaldu, kde byl osvobozen armádou generála Pattona a s pomocí americké vojenské stanice mohl odletět přes Frankfurt a Paříž do Londýna, kde se dozvěděl, že na jeho místo primátora byl v Praze dosazen komunista dr. Václav Vacek. Také se dozvěděl, že jej Revoluční výbor Čs. strany národně socialistické (ČSNS) zvolil na svém tajném zasedání (25. dubna 1945 v budově Melantrichu v Praze) předsedou ČSNS.

Primátorská funkce byla Zenklovi přiznána až v srpnu 1945 a vykonával ji do května 1946), kdy proběhly volby. Po volbách 1946 se jako předseda druhé nejsilnější strany (první byla KSČ) stal místopředsedou první vlády Klementa Gottwalda. Předsedou národně socialistické strany byl znovu zvolen 2. března 1947 na XIV. sjezdu této strany, kterého se zúčastnily tři tisíce delegátů. V únoru 1948 podal společně s dalšími nekomunistickými ministry demisi, aby přiměl komunistického ministra vnitra Noska ke zrušení neústavních kroků, které Nosek v resortu prováděl.

Po komunistickém únorovém puči byl pod nepřetržitým dozorem StB, přesto se mu v srpnu 1948 podařilo i s manželkou uprchnout na Západ. V následujících letech se stal hlavou československého politického exilu (v letech 1949–1974 byl předsedou exilové Rady svobodného Československa se sídlem ve Washingtonu, D. C. a také předsedou exilové ČSNS).

Narodil se jako osmý syn (z deseti chlapců a z jedenácti sourozenců) živnostníka – původně samostatného krejčího, později obchodníka se střižním a jiným zbožím. Všechny děti musely pomáhat v obchodě a usilovat o to, aby co nejdříve vydělávaly. Otec byl českým vlastencem, a proto jeho děti chodily do Sokola. Petr díky svému nadání urychleně vystudoval střední školu (osmileté reálné gymnázium v Táboře založené r. 1862) i Filozofickou fakultu Karlovy univerzity v Praze a již v roce 1907 se stává jedním z nejmladších doktorů filozofie. Při studiích v Táboře se devatenáctiletý Petr seznámil s dcerou svého učitele historie (Josefa Vycpálka) šestnáctiletou Pavlou, která se stala o šest let později (1909) jeho ženou.

Po absolutoriu se Petr Zenkl věnoval učitelskému povolání. Odešel znovu do Prahy, kde vyučoval na Obchodní akademii v Praze, pak v obchodním odboru pražského Vysokého učení technického. Pak se vrátil do rodného Tábora učit na Vysoké škole zemědělské, ale pak byl povolán do Karlína na nově otevřenou Obchodní akademii. Jeho učitelské období je vymezeno roky 1907–1918.

V roce 1909 přišel do Osvětového svazu, který v té době budoval místní osvětové organizace a lidové knihovny. O dva roky později byl Zenkl postaven do čela přednáškového odboru tohoto Osvětového svazu (předsedou tohoto odboru zůstal do r. 1928), organizoval přednášky, inicioval akce na podporu dobré knihy a potlačování knižního braku. V roce 1912 byl zvolen do Výboru Osvětového svazu (tuto funkci zastával do roku 1925). Tehdy dal podnět k vydávání vzdělávací četby, který vedl v roce 1914 k tomu, že Vilímkovo nakladatelství začalo vydávat pod Zenklovou redakcí svazky oblíbené levné vzdělávací četby edice Za vzděláváním, jež zahrnovaly i četné přednášky Lidové školy Osvětového svazu. Zenkl redigoval tuto edici až k 112. svazku. Kromě toho se Zenkl účastnil na vydávání knih v nakladatelství Vesmír, kde založil a redigoval zejména knižnice ABC a Základy.

V březnu 1914 inicioval Petr Zenkl založení „Výboru pro oslavy Husovy“ a stal se jeho předsedou. Od záměru uspořádat oslavy k 500. výročí upálení Jana Husa jej neodradilo ani vypuknutí I. světové války v červenci 1914. Svolal z Čech a Moravy vydělávací výbory k poradám o všenárodních Husových oslavách a dosáhl toho, že se oslavy uskutečnily a byly završeny velkolepou manifestací 4. července 1915 v pražském Obecním domě.

V letech 1915–1916 se Zenkl ujal vedení přednáškových kurzů správné češtiny, aby takto pomáhal k udržení víry v budoucnost českého národa.

Po vzniku Československé republiky se z Osvětového svazu stal „Masarykův lidovýchovný ústav“, který ve své vzpomínkové publikaci „Husova škola v našem národním odboji“ vydané roku 1922, zaznamenává mnohé Zenklovy projevy z tohoto období.

Nejpozději v roce 1913 se začal Petr Zenkl zajímat o komunální politiku v Karlíně, kde bydlil. Na místní radnici vládli představitelé Staročechů, kteří byli pokrokoví a měli smysl pro sociální otázky, ale v té době čeští voliči už neměli staročeskou stranu v oblibě. Proto uvítali Zenklovu iniciativu založit nestranický „Klub občanů karlínských“ a s jeho programem kandidovat do karlínského zastupitelstva. Obecními volbami v roce 1913 stal se Zenkl členem karlínského zastupitelstva a zahájil tak svou dráhu komunálního politika, jejíž další etapou byla funkce starosty města Karlína (od r. 1919), kterou zastával až do vzniku Velké Prahy (1. 1. 1922), kdy bylo k Praze připojeno 37 obcí s půl miliónem obyvatel, takže Velká Praha měla celkem 800 000 obyvatel.

V roce 1923 byl pak Zenkl zvolen předsedou Ústředního sociálního sboru hlavního města Prahy. Dne 12. dubna 1926 schválilo Ústřední zastupitelstvo hl. m. Prahy návrh Petra Zenkla na vybudování Ústředních ústavů sociální péče v Krči. Již při oslavách 10. výročí republiky (1928) byl tento komplex sociální péče (na území rozlohy 30 ha s 21 budovami zabírajícími 40 000 m2 zastavěné plochy, s kapacitou pro 3000 osob), nazvaný Masarykovy domovy, předán veřejnosti a 13. května 1929 přijaly tyto domovy první chovance.

Po 24 letech úspěšného působení na karlínské a pražské radnici byl Petr Zenkl, jako člen městské rady, povolán v roce 1937 na primátorský stolec, aby vystřídal svého úspěšného a oblíbeného předchůdce dr. Karla Baxu. Jeden z prvních jeho primátorských úkolů byl smutný – vést delegaci města Prahy v průvodu při pohřbu prezidenta T. G. Masaryka 21. září 1937. Ani další primátorování nebylo příliš radostné – o rok později přišla Mnichovská dohoda (září 1938) a nakonec rozpuštění městského zastupitelstva Zemským úřadem 24. února 1939, čímž bylo Zenklovo primátorování na dlouhá léta přerušeno.

Pro Petra Zenkla přišlo gestapo do bytu hned v první den II. světové války – 1. září 1939, ale nezastihlo jej doma. Našlo jej však v kanceláři Ústřední sociální pojišťovny, kde mu dva agenti gestapa řekli, aby se s nimi šel projít – například na Pankrác – s tím, že domů (ženě) telefonovat nemusí, neboť se mu dostane zvláštní ochrany. Na Pankráci byl pak Zenkl zařazen do transportu do Dachau, společně s jeho známými Peroutkou, Chytilem, Sychravou autorem pamětí Záznamy z Buchenwaldu (Praha, 1945) a dalšími. Po třech týdnech v Dachau byli přestěhováni do koncentračního tábora Buchenwald.

Vnitřní správu tábora v Buchenwaldu strhli na sebe komunističtí vězni, kteří byli proti Zenklovi zaujati pro jeho protikomunistické postoje z doby předválečné. Když se díky postupu americké armády přiblížilo osvobození tábora, dostal velitel koncentráku strach, aby mezi vězni nevypuklo povstání, a proto se rozhodl popravit pro výstrahu několik desítek vybraných vězňů. Dne 5. dubna 1945 vyzvaly táborové ampliony 46 vězňů různých národností, aby se (neprodleně) dostavili do politické sekce tábora. Mezi předvolanými byl jako jediný Čech – Petr Zenkl. Vězňové nechtěli předvolané vydat, pokud se předvolaní sami postarají o svůj úkryt v táboře. Komunističtí táboroví funkcionáři ukryli své oblíbence v kuchyních, skladištích či v nemocnici, avšak Zenkla ukrýt odmítli. Zenkl však našel pomoc u vězňů označených zeleným trojúhelníkem – u zločinců mnohokrát trestaných za opravdu kriminální delikty. Znali Zenkla z tábora jako člověka, který byl pověřen táborovou samosprávou, aby kontroloval čistotu jejich těl s ohledem na odvrácení rizika tyfové epidemie, a protože se k nim choval laskavě, oplatili mu to poskytnutím azylu pod podlahou svého bloku.

Druhý den poté, kdy armáda generála Pattona osvobodila Buchenwald, varoval Zenkla rozhlasový americký komentátor Edward R. Murrow, že je jeho život ještě nyní ohrožen, protože čeští komunisté by neradi viděli jeho návrat do Prahy. Zenkl proto chtěl využít nabídky francouzských spoluvězňů, kteří jej chtěli vzít s sebou do Štrasburku, ale i tuto možnost komunisté přímým zásahem zmařili. Nakonec Zenkl unikl z obvodu tábora tajně a pracně se dostal k americkému vojenskému stanovišti, které pohotově zařídilo jeho odlet do Frankfurtu, odkud pokračoval do Paříže a do Londýna.

V Londýně (ještě před koncem války) prosazoval, aby československé zahraniční jednotky byly co nejrychleji nasazeny doma a pomohly tak ohrožené Praze. Rovněž žádal, aby americká armáda, rozložená na jihozápad od Plzně, spěchala do Prahy. V té době se také v Londýně dozvěděl, že v Praze byl 5. května 1945 dosazen na jím opuštěný primátorský stolec jeho předválečný odpůrce, komunista Václav Vacek.

Již 25. dubna 1945 zvolil Revoluční výbor ČSNS na svém tajném zasedání Petra Zenkla předsedou Čs. národně socialistické strany, a to na návrh Fráni Zemínové.

Od srpna 1945 uvolnil Václav Vacek křeslo pražského primátora, aby na něj opět usedl Petr Zenkl – muž, který toto místo s příchodem německých okupantů v roce 1939 musel opustit. Praha byla v té době polepená portréty Stalina, všude vlály rudé vlajky a prapory, v parcích byly vysázeny z květin pěticípé hvězdy, výhled v ulicích byl omezen mohutnými transparenty s komunistickými hesly. Rozhlas, divadla i biografy sloužily komunistické propagandě. Ulice a náměstí byly pojmenovány po komunistech. Sovětské a komunistické instituce dostaly od města k dispozici místnosti, byty i celé domy. Primátor Vacek věnoval například maršálovi Koněvovi vilu, která mu nejen nikdy (osobně) nepatřila, ale nepatřila dokonce ani městu Praze. Za dobu své vlády na pražské radnici usadili komunisté do všech městských úřadů výlučně jen komunisty, a to bez ohledu na kvalifikaci a schopnosti, aby si pro budoucnost zajistili, že úřednický aparát bude jejich „revoluční“ útoky na demokracii podporovat. Do května 1946 se Zenklovi jako primátorovi podařilo jakž takž nastolovat opět na radnici pořádek a čelit „revolučním“ křivdám. Pak proběhly parlamentní volby, kdy opustil funkci primátora, aby se stal prvním místopředsedou československé vlády. 30. září 1946 se zastupitelstvo hl. m. Prahy se svým bývalým primátorem rozloučilo slavnostním zasedáním ve Smetanově síni Obecního domu, při kterém udělilo Petrovi Zenklovi diplom čestného občanství.

V parlamentních volbách 26. května 1946 Čs. strana národně socialistická (ČSNS) umístila jako druhá (po KSČ) a získala ve vládě, jejímž předsedou se stal Klement Gottwald, křeslo prvního místopředsedy vlády (pro Petra Zenkla) a další tři ministerská křesla pro Prokopa Drtinu, Huberta Ripku a Jaroslava Stránského.

V letech 1945-1946 byl Zenkl také poslancem Prozatímního Národního shromáždění za národní socialisty. V parlamentu setrval do parlamentních voleb v roce 1946 a po nich se do zákonodárného sboru vrátil, nyní jako poslanec Ústavodárného Národního shromáždění za národní socialisty. Zde zasedal do 26. února 1948, kdy rezignoval a jeho poslanecké křeslo zaujal Rudolf Morávek.

 Po nastolení totalitní vlády KSČ emigroval v srpnu 1948 do záp. Německa a odtud přes Londýn do USA, kde byl až do své smrti předsedou Rady svobodného Československa.

V exilu vydal několik knižních publikací:
Masarykova Československá republika (1955), Masaryk and Idea of European and World Federation (1955), Communist Seizure of Power and the Press 1945-48, (1962), A history of the Czechoslovak Republik, 1918-1948 (1973).

 Petr Zenkl a jiní národní socialisté, kteří zemřeli v emigraci, jsou pohřbeni ve fiktivním hrobě Milady Horákové na Vyšehradském hřbitově v Praze (č. 6A-1). Spolu se Zenklem např. Otakar Machotka (sociolog, čs. politik, účastník protinacistického odboje), prof. Vladimír Krajina (politik), Růžena Pelantová (politička, po II. světové válce předsedkyně Společnosti československo-amerického přátelství). Kousek od tohoto hrobu je hrob dalšího exulanta - Ferdinanda Peroutky.

28. října 1991 udělil prezident republiky Václav Havel dr. Petru Zenklovi in memoriam Řád Tomáše Garrigua Masaryka II. třídy za zásluhy o demokracii a lidská práva.

(čerpáno z Wikipedie)

 Na závěr bych chtěl dodat, že současné ,,tanečky“ okolo osobnosti F.Peroutky ze svého pohledu považuji za toliko účelovou, v mnohém velmi falešnou hru, a to oboustranně hranou. Co, kdo a proč vyvolal, co následovalo a dále následuje, na to má kdekdo svůj ,,jasný náhled“. Bohužel nejvíce pak ti, kteří na leccos zapomínají, nevnímají všechny souvislosti, či je vnímat nechtějí. Atˇ už z jakýchkoli důvodů. A nikoli toliko okolo současné tolik frekventované ,,záležitosti“, ale v posuzování i odsudcích kde čeho, i kde koho, doma i ve světě. A chovají se, jednají i uvažují  mnohdy způsobem, který krásně definoval i před ním důrazně varoval jeden moudrý, velmi vzdělaný a světa i života znalý člověk. A též beze sporu také skutečná osobnost.

 Neschopnost rozlišovat, např., kvalitu od „škváru“, originál od kopie, zprávu od propagandy, pravdu od lži, moje od tvého — nebo národa od režimu, je obvykle znakem  vrozené jednoduchosti a neinformovanosti jedince. Jen obtížně si lze v dnešním světě představit úspěšné přežití  bez hodnotově zakotvené a rozvinuté schopnosti rozlišovat. (M.Zelený).

 Všem těm, kteří se tímto článečkem ,,prokousali“ až po tyto řádky, děkuji. Co si kdo z toho vybere a jak na to vše nazírá, každého věc i právo. Jinak k oběma osobnostem je k dispozici nepřeberná řada info, popř. i polemik i kritik. Jak jejich s jinými, tak i k nim. Osobně jsem se  alespoň některými z těchto info pokoušel projít. Ovšem rozsah je vskutku nepřeberný a já nejsem ani badatel, ani student, ani historik. Jen jsem i o těchto lidech již od svého ranného mládí věděl, i ,,zaslechl“. A jistě nejen já. J.A.J.

                 21.4.15                                                             George Anthony