Horké léto s přídechem, a nejen khaki...

Letní povídka pro Víkend MF Dnes Bral jsem schody po dvou, po třech...Konečně poslední patro. Zazvonil jsem. Dveře se pootevřely.Za nimi táta, za ním maminka. Dveře dokořán. Objali jsme se. ,,To je dobře synku, že jsi v pořádku doma"...

                                                                                                                                                                       Už od června byl  hic. Coby vojáci ,,supermazáci“ jsme ještě dosluhovali ve starých uniformách ,,kopřivákách“. Nic příjemného. Naši ,,bažanti“ již sloužili v ,,tesilu“. Byly poprvé zavedeny dva nástupní termíny a v jednom roce se sešly tři ročníky. ,,Lampasákům“ z toho drněly hlavy jak to zvládat, a přitom nás i oddělit od mladších ročníků. Řešili to všelijak. Zástupy do služeb i brigádami v místním JZD. Nebo nás pod záminkou ,,tělesné přípravy“ vysílali na koupaliště mimo ,,posádku“. Pro nás však byla jediná priorita. CIVIL! To, že ,,súdruhovia z nejvyšších“, a nejen nám, vše ,,vylepší“, jsme netušili. A to nám rozkazem ministra přidali ještě další dva týdny vojny! Děsnej vztek! A to horký léto.

Brigády u ,,jézetdáků“ byly fajn. Dali jsme si dohromady menší partu a dobrovolně se na ně hlásili. Muselo se samozřejmě makat. ,,Místní“ byli dobří lidé, starali se o nás a krmili tak, že to až nešlo všechno zbaštit. I pivko bylo a po ,,rachotě“ vypláceli mzdu na ruku.Vítaný peníz i bonus k tomu, že jsme mohli být z kasáren. A celý dobronzova opálený. Lépe než od moře, nudapláže nevyjímaje. Někdy jsme si v tom hicu venku dopřáli ,,pobyt“ i ,,na adama“. Třeba za velkým kravínem, na jehož půdu se vešlo ohromné množství sena. Kromě stále pendlujících traktorů s velikánskými fůrami se málokdy někdo ukázal. Traktoristi se jen zubili, že by se v tom hicu nejradši odstrojili taky. Měli jsme co stíhat uklízet to, co naváželi. Z kravína vykoukly ženské. Chichotaly se. A jejich řeči, jako: ,,Mařka, hele, taky by sis dala říct?“, to jenom pěkně připepřily. I když seno kousalo a štípalo skutečně všude, mohli jsme se hned po práci v jejich umývárně parádně osprchovat. A jestli si tam pak snad někdo od některé nechal umýt třeba i záda, kdo ví ... Jojo, léto…                                                                                                

Na koupališti dva kolegové se smyslem pro recesi také ,,bodovali“. Jeden z nich se zrovna vrátil z ,,opušťáku“. Měl dědu, který uměl kde co. Nejen domácí klobásky, slivovičku, či špek. Třeba i šít jak profesionální švadlenka. Vnuk dědu poprosil, aby mu ušil ,,khaki“ trenky. Jedny fasované se mu kamsi zatoulaly. Děda vyhověl, aby je vnuk armádě nemusel platit. Ušil mu perfekt khaki trencle ,,dynamovky“, super BOMBY. Pro jistotu hned dvoje. Když je ,,vnouček“ uviděl, řekl: ,,Dík, solidní bombardy, už jen dole nohavice olemovat krajkou“. Děda byl formát. Našil mu na ně parádní široké sněhobílé krajky! ,,BIG SUCCESS“, když v oněch parádních plandavých trenclích jejich hrdý nositel spolu se svým kolegou, kterému druhý exemplář laskavě zapůjčil, vystoupali na koupališti na vrchol skluzavky. Aby jim nepadaly, měli je opravdu vkusně zavěšené na vojenských khaki kšandách, na kterých jim krásně pružily.Váleli jsme se smíchy. Pár lidí se i pohoršovalo, cože to má jako znamenat. Těm bylo s vážnou tváří vysvětlováno, že holt je, soudruzi bohužel, občas ve vojenské prádelně jaksi binec. Nakonec jako v celé armádě, že. A tak, že je omylem vyfasovali místo pánských. Takovéto že jinak fasujou výhradně ,, profesionální vojandy“. Ne každý to chápal jako vtip. Možná to bylo i tím hicem. Možná… Jojo, léto…                                                                                                                                                                                                                                             Konečně vytoužené datum. Ne však pro všechny. Někteří ještě museli ,,nasloužit“. Někdo tři dny, jiní víc, i dva až tři týdny. Byl jsem mezi ,,privilegovanými“ kdesi uprostřed. Čtyři plus sedm, tedy jedenáct dní. Měly mi být ,,odpuštěny“, velitelé se přimlouvali fest. Ale ,,politruk“ byl ve svých postojích ,,kovaný“ a opět se ,,postaral“. Často a rád vyhrožoval i vojenským prokurátorem. Kdo ví, zda to nebyl potomek ,,nějakého Duba“.

Horké léto trvalo a i já se dočkal. Konečně i ,,moje datum“. Předchozí den ,,po rozkaze“ jsem odevzdal výstroj a ,,nahodil“ SVŮJ oblíbený civil. Kalhoty mírně do zvonu, rozepnutou ,,kovbojskou“ košili s vysoukanými rukávy, přes rameno ledabyle zavěšenou svou oblíbenou onošenou odřenou koženou bundu. Pamatovala ještě i tátova mladá léta. Do ruky kytaru, prošla se mnou celou vojnu i roky před ní. Mám jí dodnes. A hurá do nedalekého hotýlku. Vše bylo domluvené. Velká sešlost. Moji ještě nasluhující ,,spolubojovníci z ročníku“, někteří z ,,bažantů“ i z důstojníků, i z místních obyvatel a personál hotýlku. Se všemi jsem velmi dobře vycházel. Jen politruk se neukázal. Stejně nebyl zván. Ráno hupsnu do kasáren, poberu co mého jest, rozloučím se, vlak, a DOMŮ! Odsloužil jsem si ,,SVEJCH“ sedmsetpětapadesát! Jojo. A ještě stále léto…                                                                                               

,,Rozlůčka“ se mocmoc vydařila. Uložil jsem se pak ,,poněkud společensky unaven“ v jednom z hotelových pokojíků  na pohodlné posteli. Ráno jsem vstal i bez vojenského budíčku a pustil si rádio. Byl tam nějakej ,,mumraj“. Vypnul jsem ho a sešel do výčepu. Tam mi řekli: ,,Něco se děje. Možná by jsi měl vyrazit do kasáren“. Teprve tedˇ mi to došlo! V kasárnách ,,šrumec“. Velitel si mě vzal do své kanceláře, někam telefonoval a pak povídá: ,,Nepovolili mi vzít tě zpět k útvaru! Jedˇ radši domů do Prahy, budeš tam možná platnej víc. Dám ti hotovostní vozidlo, aby jsi stihl vlak“. Podali jsme si ruce. ,,Vétřieska“ už  čekala. Šofér vystartoval po silnici dolů k závorám, pak po cestě necestě podél tratě. Až na peron. Zastavil zárovenˇ s motoráčkem, který právě přijížděl. Dojel jsme do okresního města. Všude chaos a nervozita. Oblohou se přehnaly dva Migy. Nikdo nevěděl kdy, co, pokud vůbec pojede. Konečně vlak do krajskýho města. Hup do něj. Nekonečná cesta. Na nádraží v krajském městě zas zmatek a dlouhé čekání. Přijel rychlík. Narvanej! Nacpal jsem se dovnitř. Nikdo nemluví. Na půli cesty prudce brzdí, lidé padají. Nadávky i naříkání. Stalo se neštěstí, vlak někoho srazil. Dlouho stál v polích, než se zase rozjel. Až v podvečer doráží na Smíchov. A pořád hic!                                                                                                                                                    

Dav, který se vyhrnul z vlaku před nádraží, jakoby vysublimoval. Okamžitě se rozplynul. Ani noha, ale ani tramvaj, autobus, taxi, nic. Takže musím ,,dvojkou“. Levá-pravá, něco jako ,,zrychlenej přesun“, tentokrát ze Smíchova do Dejvic.Tak na hodinku. Nikde nikdo. Občas mě pomalu míjí malá vojenská kolona v sestavě gazík, malej kolovej obrněnec, gazík.                                                                                          Hrome! Jsem už sice v civilu, ale v kapse mám zatím JENOM vojenský doklady! A v,,báglu“ vojenský(!) konzervy a osobní věci, v ruce kytaru. Dávám si bacha, abych kytaru nesl tak, aby v šeru nepůsobila dojmem nesené zbraně. I když je pořád teplo, mám mrazení v zádech. ,,Mašíruju“. Smíchovskej pivovar, Anděl, Újezd, Malostranský, přes Hrad to nejde, je ,,zašpérovanej“. Z Klárova ,,myší dírou“ vzhůru kolem ,,Chotkovejch“, na Špejchar, přes šranky na Dejvickou. Pak ,,kulatý“náměstí. V ,,genštábu“ na náměstí svítí snad všechna okna, kolem rozestavěný tanky. Na obloze hučí helikoptéra. Radši dokola obejdu celý náměstí a po druhým chodníku po hlavní nahoru. Už to nemám daleko. Kolem Studentský, ,,Podloubí“ a dál, kolem Sadovky, Šárecká a domů do ,,rodný Soap street“.                                                                     Ouha ! Okolo ,,Sadovky“ taky tanky. Na hlavní u dolního rohu budovy uniformy i civilisti v družný debatě, dokonce i smích! Když jsem je míjel, neudržel jsem se a pronesl něco velmi, velmi jadrného a opovržlivě jsem si odplivl. Vojáček v uniformě mě strhl ke zdi a natáhl závěr samopalu! Jeden z civilistů k němu přistoupil a se slovy ,,NĚ NÁDO“ mu hřbetem ruky odklonil zbranˇ stranou. Pak se otočil ke mně a povídá : ,,Běž radši domů k mámě, nebo tě už nikdy neuvidí!“ Klepal jsem se. To, co se mnou třáslo však nebyl strach, ale až k zešílení pocit děsnýho vzteku! Viděli to na mně. Samopal pak na mne mířil ještě když jsem odcházel.

Konečně náš barák. Bral jsem schody po dvou, po třech…poslední patro. Zazvonil jsem. Dveře se pootevřely. Za nimi táta, za ním maminka. Dveře dokořán. Objali jsme se.  ,,To je dobře synku, že jsi v pořádku doma...“                                                                                     

,,Památný“ den. A nejen pro mne! V kalendáři bylo datum 21. srpna 1968 .                                              Jojo. LÉTO. Setsakra horké léto

                                                                                                                       George Anthony